OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Často si při různých příležitostech kladu otázku, proč tolik současných kapel přísahá na odkaz JOY DIVISION. Samozřejmě, že se z toho v poslední době stala i poměrně módní záležitost, ale bezpochyby se už v osmdesátých létech vyrojilo dost schopných pečovatelů o rostoucí strom, jež tato skupina stihla za svoji krátkou existenci zasadit. Odpověď na všechny podobné otázky může poskytnout, i přes nepopíratelný status debutového alba, hlavně devítka skladeb vrytých do drážek tohoto kotouče.
„Closer“ je zlomovým momentem dělícím existenci JOY DIVISION mezi obdobím formování hudebního směřování a definitivním odhalením vlastní tváře z pod závoje dobové uniformity a tudíž i neoddiskutovatelné osobitosti. „Closer“ je albem, které jasným a nezvratným způsobem definovalo zvuk hned několika následujících subžánrů, rozcházejících se ve své další existenci postupně do různých stran. Ať už mluvíme o post-punku, gotickém rocku anebo o synthpopu, jehož směrem se koneckonců vydali i Curtisovy sirotci NEW ORDER. Ačkoliv alespoň v tom posledním případě jsou zásluhy manchesterských na formování daného hudebního stylu tak trošku slovem do pranice, nebylo pochyb, že z londýnských Britania Row Studios vzešlo dílo nesmazatelně zapsané v rockových dějinách.
Těžko však předpokládat, že podobným způsobem v roce 1980 smýšleli i samotní členové JOY DIVISION. Přinejmenším Ian Curtis měl úplně jiné starosti. Prohlubující se problémy s epilepsií, nefunkční manželství, z toho pramenící nechuť koncertovat a vůbec podílet se na chodu kapely. To vše nedávalo do nejbližší budoucnosti žádné veliké naděje, což Pete Hook, Bernard Summer a Stephen Morris v té době moc dobře věděli. Od těchto pocitů už pak nebylo příliš daleko k předtuše velice smutného konce.
První polovina pro skupinu osudového roku však ještě tolik chmur nepřinášela. Entuziasmus, s jakým se pustila do nahrávání svého druhého, byl obrovský. JOY DIVISION nasávali veliké množství vnějších impulzů, koneckonců v této z hlediska formování nových hudebních žánrů bouřlivé době bylo skutečně z čeho brát, a tyto se snažili přetavit ve své vlastní vize. Takže ani okouzlení zvukem nastupujících syntetizátorů na sebe taktéž nenechalo dlouho čekat.
Rázný pochodový rytmus „Atrocity Exhibition“, jež celou kolekci otevírá, ještě o ničem takovém nesvědčil. Skupina v ní navazuje na rok starého předchůdce, ale zároveň zřetelně předvádí pokrok, kterého dosáhla. Curtisův vokál disponuje o poznání širším rejstříkem emocí, což má možná trochu paradoxně za následek i ještě větší příklon k celkově temnějšímu vyznění. JOY DIVISION teď skutečně jako nikdy předtím ztělesňují dobovou představu temného (a to nejen textově) a nekompromisního hudebního tělesa, bořícího zažité představy o hudebním ztvárnění těchto pojmů.
Ústřední motiv svižné „Isolation“ už budu mít asi navždy spojen s ostrým kytarovým riffem, kterým jej ve své coverzi v roce 1994 opatřili Irové THERAPY? (na albu „Troublegum“), ale právě tato píseň symbolizuje infiltraci kláves do původně punkrockově neurvalé tvorby skupiny. Těžko dnes soudit, jak by to s dalším hudebním vývojem pokračovalo nebýt Curtisovy smrti, ale i vše, s čím poté přišla zbylá trojice pod hlavičkou NEW ORDER může být dostatečným vodítkem.
„Closer“ však ještě zůstává stoprocentně rockovou deskou. O tom nás hodlá přesvědčit hned několik nezapomenutelných kousků. Již zmiňovanou „Isolation“ můžeme i přes dominantní zvuk zvonivých syntetizátorů stále považovat za rockový vypalovák, kterých je na albu překvapivě více než nespoutaném předchůdci. „Passover“ je pak demonstrací úspěšného procesu formování rukopisu JOY DIVISION, spočívajícího v hypnotických rytmech a hlubokém, místy jakoby nezaujatém, či snad apatickém Curtisově vokálu. Vrstvené kytary, výborně pracující s atmosférou jednotlivých skladeb, jsou čím dál častěji aplikovanou a rozhodně i vítanou novinkou.
Ostře řezané kytarové riffy a naléhavý vokál v následující „Colony“ jsou tak trošku vybočením z předchozí linie a přesto i tato emotivnější kompozice do alba výborně zapadá a taktéž znamená i určitý zlom, po kterém se otevírá prostor pro další podobně znějící písně. Potemnělá „Heart And Soul“ představuje velice rafinovaný způsob, jak vás nalákat ke skoku do rozbouřeného moře, který s sebou přináší následující „Twenty For Hours“ - možná nejostřejší skladba v historii JOY DIVISON.
Po této kompletní katarzi dochází v závěru alba k vystavění pomyslného můstku k „Unknown Pleasures“. Dvojice pomalých skladeb „The Eternal“ a především „Decades“ jsou plně v režii zvuku kláves a představují tak šokující zlom v tvorbě kapely, která by se od tohoto momentu měla ubírat právě tímto směrem. Obě kompozice disponují nádhernými a nesmírně tklivými ústředními linkami, věrně korespondujícími s hloubkou výpovědi Curtisových textů. Jakoby už bylo dopředu jasno v tom, že věci se nenávratně mění.
Měnily se bohužel k horšímu. Ian Curtis už dále nedokázal čelit všem nástrahám, jež mu jeho čím dál bouřlivější život kladl pod nohy. Když jej osmnáctého dne měsíce května roku 1980 nalezla oběšeného v bytě jeho manželka, skončila tím jedna krátká epizoda ve vývoji rockové muziky. Bylo to těsně před tím, než měli JOY DIVISION vyrazit na své první americké turné, což ještě více svádí k debatám typu co by, kdyby.
Ještě před definitivním koncem existence skupiny vzniklo pár nahrávek, včetně nesmrtelného hitu „Love Will Tear Us Apart“, jehož název byl vryt i do památné desky Iana Curtise umístěné na hřbitově ve městě Macclesfield. Je možná i ke škodě samotných JOY DIVISION, že si je většina lidí spojuje právě s touto skladbou, která toho s jejich předchozí tvorbou nemá zas tak mnoho společného. „Posmrtná“ kompilace „Still“ obsahující jak dříve nepublikované skladby, tak i koncertní provedení těch z obou řadových alb, ukazuje, že další směřování manchesterských rozhodně slibovalo veliké věci. Stačí se jen zaposlouchat do nesmírně emotivní „Dead Souls“ a musí být každému jasné, že se smrtí Iana Curtise došlo i ke smrti jedné vynikající kapely.
Ta však naštěstí pro další vývoj nebyla tvořena pouze zesnulým zpěvákem, ale i dalšími třemi osobnostmi, které nedokázaly zahálet příliš dlouho. Prakticky okamžitě po definitivním konci JOY DIVISION zakládají již zmiňovanou formaci NEW ORDER, aby v průběhu následujících let pomáhali zkonstruovat normy pro rodící se styl zvaný synthpop. To už je však úplně jiný příběh.
Skupina na vzestupu a bohužel její poslední řadové album. Ve všech směrech legendární a stylotvorná záležitost.
Ian Curtis
- vokály, kytara
Bernard Summer
- kytara, klávesy
Peter Hook
- basa
Stephen Morris
- bicí
1. Atrocity Exhibition
2. Isolation
3. Passover
4. Colony
5. A Means To An End
6. Heart And Soul
7. Twenty Four Hours
8. The Eternal
9. Decades
Datum vydání: Pátek, 18. července 1980
Vydavatel: Factory Records
Stopáž: 44:16
Produkce: Martin Hannett
Studio: Britannia Row Studios, Islington, Londýn (Velká Británie)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.